Zahrada vznikla terénní úpravou jižního a jihozápadního svahu pod zámkem, stalo se tak kolem roku 1765–1770, kdy došlo k velkolepé přestavbě nejen zámku samotného, ale celého jeho okolí. Základem zámecké zahrady je ústřední osa, tvořená hlavní cestou, směřovanou na střed zahradního průčelí. 

Zahrada položená na této ose probíhá v různých úrovních terénu, vyrovnávací terasy pak zpevňují zídky se širokými schodišti. Hlavní funkcí zahrady bylo v podstatě rozšířit obytnou plochu zámku, byla tedy především zahradou okrasnou a odpočinkovou.

 

Italská zahrada byla často zakládána na nepříliš velké ploše s poměrně hojnými kratochvilnými stavbami – terasy s umělou i uměleckou výzdobou, gloriety, sala terreny a další umělá i umělecká díla určovaly její výsledný vzhled. Živé rostliny nehrály v italské zahradě tolik významnou roli, i když byli pochopitelně také nezbytné. Cenila se však více jejich přirozená podoba hlavně v dálkových průhledech. Boční partery často zdobily střihem tvarované stále zelené keře, brodérie a později treláže s popínavými rostlinami. Na schodištích bývaly umístěny nádoby s cizokrajnými keři. V naší zahradě, kromě výše zmíněných charakteristik, najdete různá intimní zákoutí, odpočinkové vedlejší terasy (což s sebou jistě přineslo zjemnělé období rokoka).